Anna: Ereska je na hodná

Kamarádi jí říkají, že je jako kočka, ale s neomezeným počtem životů. Přečtěte si Annin příběh.


Ve 30 letech Anně začaly brnět nohy, občas se motala a zvláštně zakopávala. O rok později již nemohla skoro chodit, ušla maximálně 800 metrů. „Skončila jsem skoro na vozíku,“ říká. Na příčinu svých obtíží se snažila přijít marně.

Navštívila proto známého ortopeda, který ji poté, co mu popsala své problémy s chůzí a občasné pády, poslal na neurologické vyšetření. Tam lékařka okamžitě pojala podezření na roztroušenou sklerózu (RS). Diagnóza se potvrdila a Anna byla podle svých slov v šoku. „Nejhorší pro mě byla představa, co bude s dětmi, které byly ještě relativně malé. Myslela jsem si, že budu na vozíku a už s nimi nikdy nepojedu na kole a nebudu se jim moci naplno věnovat,“ popisuje dnes čtyřiačtyřicetiletá Anna.

Na neurologii jí lékaři nasadili kortikoidy, které Anně sice umocňovaly depresi a smutek, ale její stav stabilizovaly natolik, že mohla zase chodit. „Za chvíli jsem procitla a nemoc jsem vzala jako výzvu. Začala jsem i přes obtíže chodit běhat, lyžovat, mnohem víc jezdit na kole a cvičit a vůbec aktivně žít. To je totiž jediné, co pro zlepšení stavu můžete svépomocí udělat. Nejsem typ, co čeká na osud, jdu mu naproti,“popisuje Anna. „Navíc, pokud jednou zjistíte, jaké to je nechodit, užíváte si pak skutečně každý i zcela běžný pohyb.“

Tři měsíce nato Anně lékaři nasadili biologickou léčbu. „Zabrala mi perfektně. I díky ní normálně pracuji a žiji naplno – sportuju, cestuju, užívám si života jako lidé bez RS. Ataky za 14 let hravě spočítám na prstech jedné ruky. Měla jsem štěstí i na zaměstnavatele, kterému jsem to po pár týdnech řekla na rovinu. Pokud je potřeba, vychází mi vstříc a „prožívá“ to se mnou,“ říká Anna.


Partner odešel, děti se semkly

Ještě lépe se k Annině nemoci postavily její děti. „Když se o mé nemoci dozvěděly, stály při mně a učily se o nemoci spolu se mnou. Výrazně tomu pomohly pobyty a akce s občanským sdružením Mladých sklerotiků. Tam mohly vidět různé životní příběhy lidí s RS. Zjistily, že na tom nejsem nejhůř a že RS není konečná.“

Nemoc Annu s dětmi neuvěřitelně stmelila. Úplný opak však bohužel nastal v manželství. „RS byla jedna z posledních kapek našeho vztahu. Byla takovým katalyzátorem. Dobrý vztah zpevní, špatnému strhne základy,“ míní Anna. RS však není první životní překážkou, kterou musela Anna překonat.


kočka s neomezeným počtem životů

Boj o život svedla již v porodnici, v mládí se zase nevyhnula abscesu na slepém střevě. „Kamarádi mi říkají, že jsem jako kočka, akorát s neomezeným počtem životů. Já však doufám, že RS je snad poslední peripetií, kterou jsem si měla projít,“ uzavírá Anna.

A jak prožívaly máminu nemoc dcery Kristýna a Tereza? „Začátek nemoci si přiliš nepamatujeme, byly jsme se sestrou malé, viděly jsme jen, že mamka nemohla s námi chodit na výlety a pak byla v nemocnici. Pak ale přišla i pozitiva. Chtěly jsme mamce pomoct, takže jsem se třeba naučila vařit,“ říká Kristýna, které bylo v době zjištění maminčina onemocnění deset let.

Ona i její o tři roky mladší sestra pak vzpomínají hlavně na partu lidí, kterou díky eresce rodina poznala. „Jezdili jsme na koně, na vodu, na kole, k moři, prožila jsem krásné dětství, kamarádi mi tu máminu eresku občas zaviděli,“ usmívá se Tereza. Obě sestry se také shodují v tom, že maminka byla občas náladová, ale obdivují její elán. „Je mnohem akčnější než já,“ komentuje Kristýna.