nfimpuls.cz

„Od Boha mají výtvarně naděleno všichni, kteří se přihlásili do soutěže,“ říká výtvarnice.

Co vás přivedlo k pomoci pacientům s RS?
V době, když jsem na tom byla zdravotně už o něco lépe, zmínila jsem se v ordinaci před lékařkou v RS Centru, že bych chtěla aspoň malinko přispět formou své profese. Viděla jsem na chodbě mnoho zarámovaných darovacích dekretů. A paní doktorka mne informovala o možnosti aukce. Před diagnózou jsem dávala svá díla do aukcí na pomoc dětem, vymýšlela jsem a realizovala třeba projekty pro neslyšící děti z pražské školy Holečkova. A potom tzv. po diagnóze jsem se zaměřila zejména na RS. V budoucnosti bych ale chtěla opět navázat i na své projekty pro neslyšící děti.

Proč jste si vybrala právě NF IMPULS?
Velkou motivací je pro mne fakt, že se IMPULSu povedlo zakoupit velké množství přístrojů a podpořit doplňující lékařskou péči, například psychologickou poradnu. Lidé si totiž neuvědomují, že tato lékařská disciplína a pomoc se netýká pouze pacienta, který může být vlivem farmaceutické péče „docela v pohodě“, ale že je nemoc poměrně velkou psychickou zátěží pro jeho nejbližší okolí. Někdy je důležitější pracovat s nimi, než přímo s pacientem. Zejména u relaps reminentní formy RS je to pro rodinu pacientů jistota nejistoty. Je těžké cokoliv plánovat a pacienta komplet pochopit. Jeden den je plný života a optimismu a druhý den „sotva leze“ a za týden má silné deprese vlivem kortikoidů. A pak zase přichází úleva, pocit štěstí a radosti, protože tělo začalo zase fungovat. V těchto případech je rodina a nejbližší okolí pacienta velmi jemně řečeno „opravdu v rozpacích“. Cením si odborné podpory IMPULSu, protože vědí, kde je „zakopaný pes“, a jimi získané prostředky jsou velmi efektivně využité. Spolupracovala jsem však i s Nadací Jakuba Voráčka, kde se prý můj obraz vydražil za 56 000 Kč, a také jsem darovala obraz a tři malé sochy na charitativní výstavu pořádanou Lenkou Marvanovou Fricovou v Galerii Kryt v Klášterci na Ohří.

Co pro vás znamenalo stát se jedním z porotců soutěže Rozsviťme ČR?
Byla to pro mne pocta, ale rozhodování bylo náročné. Přihlášené děti měly nejen výtvarný talent, ale už i tzv „um“. Jsem moc ráda, že bylo oceněno co nejvíce dětí a snad i ty oficiálně neoceněné získají aspoň pochvalu ve svém okolí za účast. Je fajn vychovávat mladé generace, aby nemyslely jen samy na sebe, což je v této náročné době nelehký úkol.

Jaký přínos v celém projektu Rozsviťme Českou republiku spatřujete a co vás na něm nejvíce zaujalo?
Přínos tohoto projektu bych zde popisovala na několik stran. Výsledky projektu Rozsviťme Česko jsou nepřehlédnutelné i pro lidi, kterých se RS vůbec netýká, což je velmi dobrý výsledek. Pro mne osobně, jako pacienta s RS, bylo velkým počinem IMPULSu „uvázat se“ do dlouhodobého projektu ReMuS. Je to totiž jediná možnost, jak konečně zjistit příčinu RS a blíže specifikovat vývoj jejích několika druhů. Již nyní víme, že má RS několik typů, ale to je asi tak vše. Zároveň se nikomu moc nechtělo upsat se do financování a organizace projektu ReMuS, protože je to běh na dlouhou trať a tedy velký závazek do budoucnosti. A IMPULS se do toho pustil.

Bylo pro vás jako výtvarnici těžší vybírat vítěznou fotografii, nebo paradoxně naopak bylo náročnější zvolit vítězné malované obrázky?
Těžko říci. Obojí jsem měla několik dní na stole a nervózně jsem vše prohlížela sem a tam. Ale u malby a kresby jsem se více zaměřila na komplexní profesní dovednosti, což u fotografie neumím. Nejsem fotograf, ačkoliv několik semestrů fotografie jsem na VŠ absolvovala. V předchozích několika letech jsem pracovala jako výtvarný pedagog na Základní umělecké škole. Každý rok jsem měla kolem sedmdesátí žáků. Úspěšně jsem je připravovala na další umělecké školy, a získala tak jistý přehled o schopnostech dětí vzhledem k věku. V tomto případě je důležité vědět, kdy už je žák dle vývojové psychologie schopný přemýšlet abstraktně (to dotváří uchopení kompozice atd.) a další souvislosti vzhledem k jejich věku.

Jaké souvislosti a schopnosti to byly? Podle jakých kritérií jste obrázky hodnotila?
U malovaných obrázků barvami i kreslenými fixou jsem mimo jiné sledovala i nápaditost a tzv. „grif“. Tedy schopnost soutěžícího v tahu štětcem/fixou. Co jsem naopak programově přehlížela, bylo používání výtvarných technik, protože tomu by se měly naučit na uměleckých školách, ať už základních se zaměřením na výtvarný obor (Vodičkova, Petřiny) nebo ZUŠ anebo na výtvarných gymnáziích (Pražačka) a středních uměleckých školách. V hodinách výtvarné výchovy na ZŠ a během tvoření v MŠ k tomu není dostatečný prostor. Tam jsou učitelé rádi, že mají žáci na co malovat a z čeho tvořit. Jisté je to, že se do soutěže nepřihlásil jediný autor, který by neměl talent. Od Boha mají výtvarně naděleno všichni a při rozdáváni talentu stáli jako první v řadě.

Pověsila byste si nějaký z obrázků domů na zeď? 
Pověsila, a to všechny. Je z nich cítit optimismus, ale i naděje. Děti jsou kreativní, což je způsob myšlení, který má velký potenciál pro úspěšný profesní život, a to nejen výtvarný. I lékař, inženýr, automechanik a další odborníci se bez tohoto způsobu myšlení neobejdou. Je na nich vidět i autorova dobrá představivost, což mohou uplatnit například v chemii nebo fyzice. Jejich výtvarná aktivita formuje jejich osobnost, aby z dětí vyrostli psychicky silní a vyrovnaní lidé. Ale na toto téma už bylo mnoho napsáno v odborných knihách.

A už vám nějaké obrázky dětí doma visí?
Ano. Já osobně mám na zdech kromě svých děl i obrázky svých bývalých žáků. Vždy mne pohled na ně zahřeje u srdce, nejen proto, že jsem je od nich dostala a že jsou výtvarně povedené, ale zejména proto, že mi vždy připomenou jejich příběhy. Například, když díky výtvarné seberealizaci začaly mít lepší výsledky ve všeobecně vzdělávacích předmětech, začaly se lépe soustředit (tento vliv tvoření a výtvarné činnosti na kognitivní schopnosti žáků je opět dokázaný vědecky a popsán v naučné literatuře) anebo si výtvarku zamilovaly a stala se jejich životní cestou a psychickým pilířem v náročných životních situacích (fyzické násilí v rodině, rozvod rodičů, úmrtí v rodině atd..). 

Zuzana Čížková (35)

Vystudovala SPŠ kamenickou a sochařskou v Hořicích v Podkrkonoší a VŠUP v Praze. Má zkušenosti z pracovních stáží ve Švýcarsku, Itálii a Francii. Od roku 2005 reprezentovala ČR na 116. ročníku Salon des indépendants v Paříži. V roce 2009 získala cenu současného umění v soutěži Winton Train, Inspirace dobrem, Praha – Londýn. Její sochařské realizace můžete vidět v řadě českých měst, její obrazy jsou vystavovány v Česku i v zahraničí na výstavách i ve stálých sbírkách. Od roku 2003 spolupracuje s výzkumným ústavem maltovin, který ji zasvětil do nových technologií.

Více informací najdete na oficiálním webu Zuzany Čížkové.