nfimpuls.cz

Je tady 15. ročník výstavy děl autorů s roztroušenou sklerózou.

Letošní jubilejní ročník Cesty za duhou startuje 6. listopadu 2017 v 15:30 hodin v 1. patře Úřadu městské části Praha 2 na Náměstí Míru. Výstavu si zájemci budou moci prohlédnout až do 10. prosince 2017 v době úředních hodin radnice.

Cílem projektu Cesta za duhou je představit díla autorů s roztroušenou sklerózou mozkomíšní a ukázat pohled autora – pacienta na svou nemoc, své okolí, svět kolem sebe. K vidění budou jako každoročně kresby, malby, fotografie, keramika, práce s textilem i šperky. Každý volí různé způsoby sebevyjádření a autorů rok od roku přibývá.

Jako výstavní prostory jsou vždy záměrně volena veřejně přístupná místa, kudy denně proudí kolemjdoucí, během uplynulých patnácti let se vystavovalo třeba v Galerii Českého rozhlasu, na Ministerstvu zdravotnictví, v Národní technické knihovně či ve Škodově paláci Magistrátu hl. města Prahy.

„Chceme, aby se o nemoci a pracích pacientů s RS dozvěděli i lidé, kteří by běžně do galerie na podobnou výstavu nepřišli. Tato aktivita se stala tradicí a jakýmsi svátkem, kdy můžeme na chvíli zapomenout na obtíže, které RS přináší a vychutnat si radost z uměleckých děl autorů, pro které se RS stala výzvou,“ říká kurátorka výstavy Veronika Bratrychová.

Nadační fond IMPULS je léta hrdým partnerem akce. „Je tomu tak ze tří důvodů. Potkávají se zde tři hlavní témata, která jsou pro nás důležitá – pacienti, terapie a dlouhodobost projektu,“ vysvětluje předsedkyně správní rady NF IMPULS Kateřina Bémová.

Vedoucí RS centra Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN prof. MUDr. Eva Havrdová k Cestě za duhou před pár lety podotkla, že umění provází člověka od prehistorických dob. Vyjadřovalo podle ní nonverbálně mnohé, co neuměl vysvětlit, co cítil, jaký postoj k tomu zaujímal, jak se s tím vyrovnával, ať už to byly přírodní živly, život ve společenství, přesah. „Roztroušená skleróza má mnoho společného se vším výše jmenovaným. A umění tu plní stejnou roli – nonverbálně (nebo i umělecky verbálně) vyjádřit něco, čemu nerozumíme, co neumíme vysvětlit, co cítíme, jaký postoj lze k nemoci zaujmout, jak se s ní vyrovnat,“ objasňuje lékařka.

Třeba autorka Jana Dobiášová se proto kamarádí s hlínou. „S nemocí se snažím žít tak, abych se necítila být nemocná. Poslouchám potřeby svého těla. A práce s hlínou mi v tom pomáhá. Hlína v sobě spojuje všechny živly naší planety – zem, vodu, vzduch a nakonec i oheň.“ Helena Bažantová zase vysvětluje, proč se vyjadřuje pomocí fotografií. „Fotografie, jako němý svědek nám připomene, to co náš mozek odstavil na vedlejší kolej, že umíme žít na plno a vstřebávat krásu přírody, krásu chvil. Často dokážeme žít plněji, než lidé zdraví, protože ti si často neuvědomují pomíjivost, kterou my moc dobře známe.“

Z loňské výstavy

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Blanka Hylanová

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro,
když na mě hledíte,
řekněte,
koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte?
Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět,
kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná
až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů,
děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami
slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou,
plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek
a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou
se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka
a pouta lásky dětí,
jak rostly,
už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá,
můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach,
někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té
mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce,
tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost,
na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje
a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let
a netáhla se líně,
já smířila se s tím,
že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko,
teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

Další básně, fotografie, obrazy a ostatní díla z předchozích let si můžete prohlédnout v galerii webových stránek Cesty za duhou.